Blog

Skotsko v době coronaviru



Skotsko, zemi mou oblíbenou jsem poprvé navštívila před hodně dlouhou dobou. Jeli jsme na sever Skotska na svatební cestu po 15 letech manželství. Pak jsem vracela k Aberdeenu za kamarádkou, která do Skotska jela na rok a už je tu 15 let a teď jezdím do Stirlingu alespoň jednou ročně za dcerou, která sem jela na rok a je tu již čtvrtým rokem.

Letos je můj výlet jiný, na letišti v Praze jako vymeteno, při nástupu do letadla vzorné odstupy, roušky přes pusu po celou dobu. Opouštím Prahu při teplotě nad 30 stupnů, v šatech s krátkým rukávem a těším se na chladné počasí mého oblíbeného Skotska. Po přistání v Edinbuře, ano, já a Skoti opravdu nemáme rádi slovo Edinburg, prostě se toto město jmenuje "Edinbura", oblékám vše co mám a v dešti jdu co nejrychleji pod střechu. Čeká mě obvyklé : pasová kontrola, tentokrát i s kontrolou formuláře, že nepocházím z Covidem nebezpečné země ( což bylo při návratu domů již jinak), průchod prázdným letiště do půjčovny aut. Na auto si musím počkat, poprvé je půjčovna bez fronty lidí, ale také bez aut. Po hodině mám své půjčené auto a můžu se vrhnout vlevo vpřed.

To jsem ještě netušila, že se vracím o pár měsíců zpět, kdy si do obchodu musím nasadit roušku, vydezinfikovat ruce a když je uvnitř méně než tři lidé, mohu jít. Ve Skotsku jsou vzorní, nikdo neremcá, když si zapomenete roušku, tak vám ji s úsměvem připomenou, na každé podlaze jsou dva metry od sebe samolepky, kde máte stát. Když si stoupnete blíž, buď vám to někdo řekne nebo si odstoupí. Chcete jít na oběd do café? Nejlíp uděláte, když si stůl zamluvíte, pak si už jen počkáte 10 minut, nasadíte roušku, očistíte ruce a vezmete formulář. Na ten napíšete vaše jméno, email a telefon a zapomenete, že někdy někdo vymyslel GDPR.

V sobotu jsme se vydali na výlet na kopec, kde to vypadalo asi jako když jdete na Ben Nevis nebo letos u nás na Sněžku. Po cestě dolů jsme pomáhali paní, co si zlomila nohu, chudák, stalo se jí to směrem vzhůru asi po 10 minutách chůze. Opravdu jí to bolelo a čtyřicetiminutové čekání na mountain rescue team tomu nepomohlo. Po necelé hodince se objevil tým asi šesti záchranářů ( a další stále přicházeli), nasadili roušky, rukavice, zjistili, zda paní nemá covid ( nás se už nezeptali) a začali jí pomáhat. Naštěstí v té době už měla v sobě několik prášků proti bolesti.

Dnes se britská vláda rozhodla, že Česká republika je nebezpečná a není radno do ní jezdit a z ní do Británie také ne. Ale já jsem tady, šťastná, že můžu vidět svou dceru, Highlands a poslouchat tu krásnou skotskou angličtinu, které vážně není rozumět. Jsem stále tady a doufám, že se bez problémů dostanu domů. Doufám, že nás covid nepřipraví o to, co máme rádi, o kontakty s ostatními lidmi, o práci, o cestování a hlavně o zdravý rozum.